Japončíci mají rádi Hollywood. Možná za to může ten pár atomovek který na ně z toho směru přiletěl, možná něco úplně jiného, jisté ale je že ho mají rádi – a vždycky se mu chtěli přiblížit, napodobit jeho velkolepou epičnost.
Jenže v případě Space Battleship Yamato je to podobné, jako když se dítě snaží dělat stejné věci jaké předtím vidělo u dospělých – roztomilé, ale tak trochu velmi směšné. A když si k tomu uvědomím že dost směšně hloupé jsou už ty Hollywoodské předobrazy… tak při snaze brát Yamato alespoň trochu vážně nutně páchají harakiry i ty mozkové buňky, které normálně přežívají i filmy od nechvalně známé produkční společnosti Asylum.
Nicméně co se jim musí nechat – Yamato je VELKÉ. Velké svým rozpočtem, velké svou trikovou náročností, velké svou patetičností, velké svou hloupostí… a velké samozřejmě v prvé řadě i velikostí svého nejdůležitějšího představitele na plátně – tedy samotnou vesmírnou lodí Yamato. Ta přitom vypadá úplně stejně jako Yamato z druhé světové války, jen s namontovanými raketovými motory (úplně stejně, včetně nátěru označujícího čáru ponoru – takže už v tento moment si všichni příznivci realistické hard sci-fi mohou jít v klidu prostřelit hlavu brokovnicí, aby se ušetřili následných zvěrstev v podobném duchu) a se svou posádkou, a jedinými prototypy nadsvětelného motoru a Vlnové zbraně (=Yamato Gun ze Starcraftu) je jedinou nadějí lidstva na přežití útoku zákeřných mimozemšťanů.
Takže přesně jak v Battlestar Galacica (se kterou má film mnoho společného, stejně jako s videoherním Homeworldem) kapitán Yamato v průběhu největšího útoku skočí do nikdy nenavštívené části vesmíru, a snaží se spasit svět. Kapitán je ovšem starý a na hlavního hrdinu se tolik nehodí, takže jeho místo rychle zabere jeho mladší a pro slečny mnohem přitažlivější nástupce, který v sobě kombinuje prakticky veškerá klišé ktará si je možné u Hrdiny epického sci-fi představit, romantický vztah s uštěpačnou kamarádkou z dětství (a logicky nejhezčí holkou široko daleko) a traumata z války included. Ten tedy skáče s lodí vesmírem, sem tam si střihne v jednomístných stíhařkách dogfight s mimozemšťany, a přitom postupně zjišťuje co jsou zač jeho nepřátelé a co proti nim musí udělat… což už ovšem stejně nikoho moc nezajímá, protože čím je děj zamotanější, tím je i patetičtější a blbější, a tím víc na něj tedy divák kašle a prostě se jen kochá pohledem na masivní řež ve vesmíru i akční scény na zemi… a užívá si film v jediné možné podobě v jaké to jde – jako zábavné divadlo plné blikajících laserů a nesmírně efektně vybuchujících lodí, které občas přerušují dialogy nějakých otravných a retardovaných postav v příběhu tak přehnaně epickém a plném Patosu tak gigantického, že z něj praská i omítka na zdech, takže to dalece překonává všechno co kdy západní kinematografie vyplodila (filmy od Emmericha a dokonce i Mass Effect nevyjímaje).
Věčná škoda že to přerušování je tak časté a dlouhé, film přece jen trvá skoro dvě a půl hodiny – být to o hodinu kratší a o to intenzivnější masakr, tak sbírá čelist z podlahy každý kdo má rád pořádně velkolepé space opery… ale takto je ve filmu až moc všeho, co je nutné přetrpět a snažit se ignorovat (a nezemřít při tom smíchy).